Nesnáším konce

Dneska jsem měla dělat naprosto něco jiného, než jsem nakonec dělala. Měli jsme být s přítelem, ale opět to nevyšlo. A tak jsem nakonec... vlastně nedělala nic. Opět. Ještě, že jsem člověk, který si nicnedělání užívá.

Jen tak mimochodem, v noci jsem dočetla Papírová města a musím říct, že mě konec asi trošku zklamal. Já nevím, mám takový problém, že od konců knížek očekávám většinou až moc. A skoro nikdy ten konec nesplní mé představy. V tom bude asi trošku problém, který jsem kdysi mívala. Nedokázala jsem dočíst knížku do konce. Nikdy. Když jsem měla číst povinnou četbu, tak jsem se téhle divné úchylky zbavila, ale trošku se bojím, že se mi to zase vrací. PROSTĚ NESNÁŠÍM KONCE KNÍŽEK! 

Každopádně teď se nabízí otázka, co dál? Co si sakra přečtu teď? Rozmýšlím se nad Velkým Gatsbym od Fitzgeralda anebo Fangirl. Kecám, ve hře je asi dalších 5 knížek, ale tyhle dvě vedou. Nevím, jestli se dokážu rozhodnout už dnes večer, anebo si dám den pauzu. Uvidíme. Ale sama jsem zvědavá, co nakonec rozečtu. 

Zítra sice kvůli doktorky brzo vstávám, ale spát se tedy rozhodně nechystám. Jednak už neumím jít spát v normální dobu a taky se o půlnoci vrátí brácha po půl roce domů. Takže vlastně ani spát nemůžu, i kdybych chtěla (což fakt nechci). Takže teď jdu místo čtení chystat chlebíčky na přivítanou, jsem to ale úžasná sestra co? 

Zítřek bude náročný ve všech ohledech. Ráno jdu k doktorce, v poledne se jdeme s kámoškou podívat na bývalou základku a večer začíná můj nejoblíbenější místní festival, na který se těším celý rok! Takže jsem dost zvědavá, jak to všechno zvládnu. Uvidíme! 

PS: Dneska tady byla nádherná duha!

Knihy, relax, pohoda

Pár dní jsem tady nic nenapsala a bude to asi tím, že se pár dní nedělo nic zajímavého. A dneska vlastně taky ne. Poslední dny trávím tím, že se jen flákám a čtu. Venku to taky není nic moc, takže co by měl člověk asi tak dělat. Mezitím jsem teda jednou byla s přítelem a jednou s kamarádkou. To je asi všechno.

Dneska jsem byla domluvená s kamarádkou. Nevěděly jsme, co budeme dělat a ani kde a kdy se sejdeme. Venku to vypadalo dost nevyzpytatelně a tak bylo těžké něco vymýšlet. Nakonec zvítězila pohodlnost. Má auto, takže proč něco řešit, když může přijet. Přijela ke mně, vrátila mi knížku, kterou měla půjčenou a půjčila si další.

Taky jsme se podívaly na film o Mysterium Tremendum. Nevím, jestli už jste o té knize slyšeli, ale vypadá fakt neskutečně zajímavě. Autor ji napsal a potáhl do své vlastní kůže. Potom zemřel smrtí, kterou nedokázal do teď nikdo objasnit. Když zemřel, měl své dílo pod hlavou. Bylo to v 70. letech a nikdo to od té doby neřešil. Až teď. Teď se ji rozhodlo vydat nakladatelství Panteon. Nevím, jak vy, ale já jsem fakt zvědavá a v blízké době si tu knihu hodlám koupit. Baví mě takové psycho thrillery. A když se k nim váže takový pravdivý příběh, no prostě - koho by to nezajímalo?

Před 3 dny jsem dočetla Hypnotizéra a musím říct, že jak se mi celá kniha líbila, konec mě celkem zklamal. Celá kniha byla promyšlená, plná zvratů, zatímco konec mi prostě přišel odbytý. Nevím, asi jsem od toho čekala příliš. Každopádně rozhodně stála za to a od Keplera chci číst i další věci. Vždycky, když dočtu knihu, nabízí se otázka, co začít číst dál? Teď si mám konečně z čeho vybírat. protože mě mamka zásobila neskutečným množstvím knih. Ale přece jenom je to těžké. Je těžké si vybrat, co budu číst právě teď.

Nakonec jsem se rozhodla pro Papírová města od Johna Greena. Až na Paper Towns jsem už od něj přečetla vše a vše mělo své kouzlo. Příliš mnoho Kateřin se mi zatím líbilo asi nejméně. Každopádně na Paper Towns jsem se fakt těšila. A asi jsem věděla proč. Větší část knihy jsem přečetla za jeden den a dnes ji pravděpodobně dočtu. Čte se fakt sama, až mě to mrzí. Protože až dočtu tohle, už nebudu mít v zásobě nic od Greena. Znáte ten pocit, ne? Když chcete knihu dočíst, ale zároveň se děsíte toho, že už skončí.

Koncert, pivo, láska a tak...

Dnešek byl naprosto božský! Byl to přesně jeden z těch dnů, kdy si řeknete, že má všechno smysl. Kdy vás všechno baví. Kdy se bavíte vy. Kdy se baví všichni kolem. Kdy je prostě pohoda a božská nálada! Zním dost optimisticky, co? 

Včera mi napsal nejlepší kamarád, jestli s ním nechci jít další den na koncert Mandrage a NoName. Upřímně se mi moc nechtělo a ani jsem na to neměla náladu. Ale když řekl, že by se jelo autem, začala jsem o tom přemýšlet. Přece jenom o jednu starost méně... Tak jsem na to tedy kývla. Řekla jsem, že pojedu a začali jsme řešit, kdo pojede dál. Napadlo mě, že se zeptám přítele, že je to dobrá příležitost, jak ty dva konečně seznámit. Ale moc jsem nepočítala s tím, že by se mu chtělo. K mému údivu se mu doopravdy chtělo a slíbil, že pojede taky! Začala jsem se těšit.

Celý dnešek jsem z toho byla tak trošku nervózní. Nevím proč, prostě jsem se bála, že to bude divné. Dost mi záleželo na tom, aby se ti dva při nejmenším snesli. Byla jsem nervózní, že se všichni dohromady prostě nebudeme mít o čem bavit. Ale tohle bylo zbytečné. Hned, jak nasedl přítel do auta, seznámili se i beze mě, ani jsem je nestihla představit, udělali to za mě. A hned začaly vtipné konverzace. Mám štěstí, že si kolem sebe vybírám tak boží lidi, fakt!

Na nádraží jsme nabrali dalšího kamaráda od kamaráda a jeli do obchodu. Milovaný si potřeboval vybrat prachy a koupit cigára a kluci chtěli nějaký chlast a Birel na cestu. Když už jsme tam byli, vzala jsem si taky alespoň Frisco. Přítel si vzal dva Heinekeny a jelikož si dneska koupil NutriBullet a chtěl ho hned večer vyzkoušet, k Heinekenům si vzal ještě dva balíky pomerančů a broskve. Ano, byl to velice vtipný nákup.

Konečně jsme tedy mohli jet na místo činu. Měli jsme se stavit ještě pro jednoho kluka, ale cestou tam jsme samozřejmě trošku zabloudili. Nakonec jsme ho našli a dojeli přímo tam. Bylo to úplně na čas, zrovna začali hrát Mandrage. Byli fajn, ale ne natolik, aby nás to donutilo stát u pódia. Šli jsme si tedy sednout do nejbližšího Radegast stanu, kde už čekali asi další 4 ajťáci. Ano, všichni to byli ajťáci. Přítel mě za to chtěl nejdříve zastřelit, ale postupem večera poznal, že jsou ajťáci vlastně super a je s nimi sranda. 

Pivo teklo proudem, večer začal ubíhat... U stolu byla fakt sranda. Akorát tam občas panoval takový druh zábavy, že ho sem asi ani není vhodné psát. Jo a taky jsem tam byla jediná holka, takže jsem občas docela trpěla. Ale naštěstí byli ti lidi fakt super, takže jsem jim odpustila i vtípky na můj účet. Po Mandrage byla hodinová pauza a přišli na řadu NoName. Ti byli o dost lepší. Showmani jako vždycky, fakt jsem si ten koncert užila! A vlastně poprvé v životě jsem si takový koncert užila s někým. S někým milovaným. A bylo to nejlepší na světě! 

Pak jsme měli jít na nějakou afterparty do nějakého klubu ale vlastně jsme tam ani nedošli. Ajťáci potkali zbytek svojí třídy a chtěli tam zůstat, což jsme naprosto chápali. Ale nás to prostě nebavilo. Tak kámoš navrhl, že pokud se nám tam už nechce trčet, může nás odvést na vlak, což vyhovovalo všem. Jeli jsme teda vlakem a nakonec taxíkem až domů, protože pak už nám nic moc nejelo. Jo a hádejte co. To ovoce přítel samozřejmě nechal u kámoše v autě, tak jsme se ještě stavovali do Tesca pro další. No prostě výlet jak má být!

PS: Je půl druhé ráno, vstávám brzo, protože jdu ráno k doktorce a místo spaní tady píšu blog. Ale tohle za to prostě stálo, protože by mě fakt mrzelo, kdybych dnešek nikam nenapsala. I když jsem určitě zapomněla na tisíc věcí, to hlavní tady je! Dobrou!

Zase ty brusle

Kdy naposledy jste šli spát o půl 6 ráno? Když nad tím tak přemýšlím, je to u mě čím dál běžnější věc. Teda... půl šesté už je asi vážně moc, ale jít spát ráno je u mě normální. Jsem prostě přesně ten typ člověka, který by žil nejraději v noci. Asi to je tím, že v noci vás nikdo neotravuje. Že všichni kromě vás spí. Nebo aspoň máte ten pocit. Každopádně tohle byl přesně ten den, kdy jsem šla spát v době, kdy slunce dávno vyšlo a ptáci dávno zpívali.

Probudila jsem se nějak kolem půl jedné, což vlastně není zase tak hrozná změna. I když jdu spát v jednu ráno, jsem schopná pravidelně vstávat ve dvanáct. Takže jsem se klasicky nasnídala v době oběda, umyla si vlasy a projížděla Twitter. Byli jsme na dnešek předběžně domluvení s přítelem. Nevěděla jsem ovšem, jestli si to třeba nerozmyslel nebo tak něco. A hlavně jsem nevěděla, co máme v plánu.

Psali jsme si docela dlouho a samozřejmě jsem s tím, jestli se uvidíme, musela opět začít já. Už je to taková rarita. Naštěstí s tím taky počítal. Otázkou zůstávalo, co vlastně budeme dělat. Jedna věc mě napadala, ale trošku jsem se jí obávala. Ano, nakonec jsme šli samozřejmě bruslit. Byla jsem ráda, chtěla jsem jít. Jen jsem se trošku bála, že to budu zase celé kazit. Že budu zase pomalá, hrozná, strašná, bude mě muset zachraňovat, budu padat. Prostě, že to budu já.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Domluvili jsme se, že se sejdeme na místě, které vyhovuje oběma. Mám to asi 15 minut pěšky a pak už můžu konečně obout brusle. Čekal mě tam. Dorazil asi o 30 vteřin dříve než já a strašně se vytahoval, kde jako jsem. Ach, ty vtípky. Došli jsme na klidnější místo, nazula jsem si brusle a... a fakt to nebylo tak strašné. Myslím, že se docela divil, že už jsem nebyla tak moc marná. Minulé bruslení jsem se fakt zlepšila a už mi nedělalo problém prostě jet. I když pořád nezvládám jet moc rychle a bojím se kopců a neumím brzdit, tak už přece jenom aspoň jedu a jsem trošku jistější. 

Najezdili jsme zase nějakých 10 km a pak jsme šli k němu. Potřebovali jsme takový ten relax. A taky jsme si jej dopřáli. Lehli jsme si do postele, pustili si Simpsony a prostě nic nedělali. Jen se objímali a byli spolu. Já vím, že je asi super být aktivní člověk, ale musím prostě uznat, že tohle mi vyhovuje stejně ze všeho nejvíc. To, až si člověk lehne a nic nedělá. Až nepotká žádné lidi. Až nemusí s nikým mluvit. 

O dvě hodiny později mi jel autobus. Už se stmívalo a ani jednomu z nás se nechtělo jet tu cestu zpátky na bruslích, i když by mě to asi nakonec vyšlo o dost líp. Jela jsem autobusem ty pitomé dvě zastávky (vždycky si připadám jak blbec, že jedu jen dvě zastávky). Jenže co pak? Mám to domů asi 20 minut pěšky a tahat brusle v ruce už mě prostě nebavilo. Cesta domů je celkem hezká, teda až na poslední (naši) ulici. A tak jsem si řekla, že to hecnu.

Opět jsem si dala brusle a jela. Sama. Poprvé jsem jela sama. Neměl mě kdo brzdit. Neměl mě kdo zachraňovat. Neměl mě kdo upozorňovat na auta a pomáhat mi přes překážky. Byla jsem sama. Dneska už jsem si natolik věřila, že jsem se odhodlala. A světe div se, zvládla jsem to. Sice průjezd (spíše průchod) přes přejezd byl celkem vtipný, ale dojela jsem domů! Bylo to sice asi ještě pomalejší než kdybych šla pěšky, ale aspoň mě nebolely ruce. A to se cení!

PS: Byl nádherný západ Slunce!

Kafe a cigára...

Na dnešek jsme měly s kámoškou jasný plán. Teda již pozměněný plán. Původně jsme chtěly jet na kolo nebo na brusle, ale už včera nám došlo, že se s námi počasí asi moc kamarádit nebude. Tak jsme plán zjednodušily. Ostatně, co chcete dělat, když je venku celý den vyloženě hnusně? Nic moc, nejjednodušší je prostě zajít na kafe (a cigáro). 

Hned jak padlo slovo kafe, obě jsme moc dobře věděly, kam půjdeme. V našem městě totiž bohužel moc dobrých kaváren nenajdete, tak jsme šly do té (jediné) oblíbené. Chodíme do ní sice vždycky, ale nějak nám to vůbec nevadí, protože je tam prostě fajn. Probraly jsme všechny strasti a slasti a začaly si plánovat příští týden. Ten bude docela náročný, jelikož začíná náš oblíbený místní festival, takže budeme v lihu od středy do soboty. Netuším, jak to fyzicky, psychicky a hlavně finančně zvládneme, ale už teď víme, že to bude boží! Fakt se na to neskutečně těším! 

No a na kolo nebo brusle holt musíme zajít jindy. Ale na to máme přece jenom celé prázdniny, no ne? Něco se určitě vymyslí. Plány jsou velké a je jich moc! 

Relax

Znáte takové to, když celý týden něco děláte a s někým někde jste a pak potřebujete prostě vypnout? Přesně to jsem měla dneska. Po neskutečně dlouhé době se pro mě stala neděle vážně nedělí. Nedělala jsem vůbec nic. Teda alespoň nic, co by vyžadovalo nějakou extrémní námahu.

Nejdříve jsem se jen dívala na seriály a přemýšlela, jestli je moc velká škoda zůstat v tak krásný den doma. Bylo mi to na jednu stranu hrozně líto, ale na druhou jsem už vážně potřebovala vypnout. S přítelem jsme dnes být nemohli, což mě upřímně dost štvalo, protože jsme zrovna dneska měli výročí. Ale to už je taková naše klasika, že spolu na výročí buď nejsme anebo se pohádáme. Dneska to vlastně byla ta lepší možnost. 

Když jsem tedy nemohla být s ním, neměla jsem už důvod nic řešit. Udělala jsem si ledové kafe, vzala  knížku a šla si sednou na zahradu. Samozřejmě šla celá rodina a nemohl chybět ani pejsek. Četla jsem si asi hodinu. Pak se na mě začal pejsek tak prosebně koukat, že jsem s ním prostě musela na procházku. Šli jsme na klasickou procházku do nedalekého lesa a naštěstí jsme nikoho nepotkali, takže to bylo klidné. 

Večer jsem se podívala na film, udělala si večeři a pila džus s tunou ledu. Byl to vážně takový pohodový den a upřímně mi vůbec nevadí, že jsem nebyla v kontaktu s lidmi. Už jsem fakt potřebovala detox. Momentálně ležím v posteli a pojídám fejk Oreo z Lidlu. Musím uznat, že tenhle fejk se fakt povedl. Nepoznávám v tom rozdíl, takže vřele doporučuji. Každopádně začínám nesnášet svůj podkrovní pokoj, jelikož je tady totální vedro a nemůžu to snést. Pokud v noci nepřijde bouřka, tak se nedožiju rána, vážně.

Pracovně na akci

Natáčení a focení akce jsem nakonec přežila, ale nebylo to moc jednoduché. Fotky se mi skoro vůbec nepovedly, a to hlavně z toho důvodu, že před pódiem celou dobu nebyli žádní lidé a mně bylo blbé motat se tam s foťákem. Tak jsem vždycky vyfotila pár fotek a doufala, že budou dobré. No... Vyšlo jich vážně jenom pár, ani nevím, jestli je někde zveřejňovat.

Na videa jsem se na počítači ještě nepodívala a docela se toho bojím. Snad budou stát aspoň trošku za to a sestříhá se z toho něco dobrého. Jinak kapely byly super, zvlášť jedna moje oblíbená nezklamala a byla boží jako vždycky. Nakonec bylo asi dobře, že jsem po včerejšku nechtěla pivo ani vidět, protože jsem tam přece jenom byla pracovně a musela jsem zodpovídat za bratrův foťák, objektivy a kameru.

Poslední kapelu jsem ovšem už nenatočila. Přicházela bouřka a nechtěla jsem, ať mi všechno zmokne. Já bouřky miluju, ale foťáček by měl asi jiný názor. Šla jsem domů sama asi 3 km, neosvětlenou ulicí a na nebi se blýskalo ze všech stran. Bylo to naprosto kouzelné. Začalo pršet asi po 10 minutách, co jsem došla domů, takže mi to vyšlo. Asi intuice.