Zase ty brusle

Kdy naposledy jste šli spát o půl 6 ráno? Když nad tím tak přemýšlím, je to u mě čím dál běžnější věc. Teda... půl šesté už je asi vážně moc, ale jít spát ráno je u mě normální. Jsem prostě přesně ten typ člověka, který by žil nejraději v noci. Asi to je tím, že v noci vás nikdo neotravuje. Že všichni kromě vás spí. Nebo aspoň máte ten pocit. Každopádně tohle byl přesně ten den, kdy jsem šla spát v době, kdy slunce dávno vyšlo a ptáci dávno zpívali.

Probudila jsem se nějak kolem půl jedné, což vlastně není zase tak hrozná změna. I když jdu spát v jednu ráno, jsem schopná pravidelně vstávat ve dvanáct. Takže jsem se klasicky nasnídala v době oběda, umyla si vlasy a projížděla Twitter. Byli jsme na dnešek předběžně domluvení s přítelem. Nevěděla jsem ovšem, jestli si to třeba nerozmyslel nebo tak něco. A hlavně jsem nevěděla, co máme v plánu.

Psali jsme si docela dlouho a samozřejmě jsem s tím, jestli se uvidíme, musela opět začít já. Už je to taková rarita. Naštěstí s tím taky počítal. Otázkou zůstávalo, co vlastně budeme dělat. Jedna věc mě napadala, ale trošku jsem se jí obávala. Ano, nakonec jsme šli samozřejmě bruslit. Byla jsem ráda, chtěla jsem jít. Jen jsem se trošku bála, že to budu zase celé kazit. Že budu zase pomalá, hrozná, strašná, bude mě muset zachraňovat, budu padat. Prostě, že to budu já.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Domluvili jsme se, že se sejdeme na místě, které vyhovuje oběma. Mám to asi 15 minut pěšky a pak už můžu konečně obout brusle. Čekal mě tam. Dorazil asi o 30 vteřin dříve než já a strašně se vytahoval, kde jako jsem. Ach, ty vtípky. Došli jsme na klidnější místo, nazula jsem si brusle a... a fakt to nebylo tak strašné. Myslím, že se docela divil, že už jsem nebyla tak moc marná. Minulé bruslení jsem se fakt zlepšila a už mi nedělalo problém prostě jet. I když pořád nezvládám jet moc rychle a bojím se kopců a neumím brzdit, tak už přece jenom aspoň jedu a jsem trošku jistější. 

Najezdili jsme zase nějakých 10 km a pak jsme šli k němu. Potřebovali jsme takový ten relax. A taky jsme si jej dopřáli. Lehli jsme si do postele, pustili si Simpsony a prostě nic nedělali. Jen se objímali a byli spolu. Já vím, že je asi super být aktivní člověk, ale musím prostě uznat, že tohle mi vyhovuje stejně ze všeho nejvíc. To, až si člověk lehne a nic nedělá. Až nepotká žádné lidi. Až nemusí s nikým mluvit. 

O dvě hodiny později mi jel autobus. Už se stmívalo a ani jednomu z nás se nechtělo jet tu cestu zpátky na bruslích, i když by mě to asi nakonec vyšlo o dost líp. Jela jsem autobusem ty pitomé dvě zastávky (vždycky si připadám jak blbec, že jedu jen dvě zastávky). Jenže co pak? Mám to domů asi 20 minut pěšky a tahat brusle v ruce už mě prostě nebavilo. Cesta domů je celkem hezká, teda až na poslední (naši) ulici. A tak jsem si řekla, že to hecnu.

Opět jsem si dala brusle a jela. Sama. Poprvé jsem jela sama. Neměl mě kdo brzdit. Neměl mě kdo zachraňovat. Neměl mě kdo upozorňovat na auta a pomáhat mi přes překážky. Byla jsem sama. Dneska už jsem si natolik věřila, že jsem se odhodlala. A světe div se, zvládla jsem to. Sice průjezd (spíše průchod) přes přejezd byl celkem vtipný, ale dojela jsem domů! Bylo to sice asi ještě pomalejší než kdybych šla pěšky, ale aspoň mě nebolely ruce. A to se cení!

PS: Byl nádherný západ Slunce!